Šla jsem si koupit jablka, abych tu jarní únavu „vzala pod krkem“. Prodavačka mi podala igelitový sáček a – vyberte si. Stála jsem nad bednou jablek dost nerozhodně a tu ke mně přiskočila svižná mladice a v mžiku mi sáček naplnila. Byla jsem nadšená takovou ochotou, nechala jsem si od ní navážit ještě mandarínky a vybrala mi ještě pěkný trs banánů.

Zaplatila jsem a společně odcházíme. Zastoupili nám cestu dva chlapíci a jeden se mě začal vyptávat: „Paní, vy skutečně tak málo vidíte, že nosíte bílou hůl?“ Udiveně jsem se ho zeptala, jestli on by ji nosil pro ozdobu. Vyptával se ale dál, jestli prý znám tu mladou ženu. Přiznala jsem, že ne, ale že to od ní bylo hezké, když mi tak ochotně pomáhala. Pán se rozhořčil: „Pěkně pomáhala! Milá paní, naoko se stavěla jako dobrodinec, a zatím kradla. My jsme to pozorovali a napadlo nás, jestli nejste sehrané. Tak promiňte.“

Mladá musela vysypat tašku, nevím, jestli se červenala, ale já jsem tajně setřela slzu zklamání. Zklamání z toho, že někdo může využít i takovou situaci, jako je ta moje.

Pavla Sykáčková