Nastoupila jsem do autobusu. Nebylo kam se posadit, tak jsem chňapla po první tyči, abych při jízdě udržela rovnováhu.

;Vedle stojící pán se ke mně naklonil se sdělením: „Paní, já příští stanici vystupuji.“ Vzala jsem to na vědomí, ale neměla jsem potřebu dál se s ním o jeho vystupování bavit. Ale pán nedal pokoj. „Já nyní opravdu vystupuji!“ říkal s úpěnlivou prosbou v hlase.

Nechápala jsem, proč mi to pořád opakuje, a dost nepříjemným hlasem jsem ho ujistila, že ho nedržím. „Držíte se ale mé tyče do garnýže,“ ozval se znovu prosebný hlas toho nešťastníka.