V době, kdy jsem již skoro přestávala vidět, jsme měli krásného, černého kocoura. Byl to mazel, a tak ho celá rodina rozmazlovala. Ale já jsem mu všechno nedovolovala, někdo ho přece vychovávat musel. Jenže kocour se rád rozvaloval v křesle i na gauči, krásně předl a často jsem ani já neměla to srdce ho odehnat. Až jednou.

Přišla jsem z vycházky, a co vidím svým malým zbytkem zraku? Kocour – uvelebený na stole. No to si dovolil moc! Rozběhla jsem se a smetla ho dolů.

Jenže místo kocoura sletěla na zem černá chlupatá čepice, kterou tam manžel ve spěchu odložil.