Nedávno jsme se zúčastnili zájezdu na „muklovskou pouť“ do Jáchymova. Slavnou mši svatou sloužil pan arcibiskup Otčenášek a s ním jeho bývalí spoluvězni. Po mši vyšel průvod, v čele s kněžími a bývalými vězni, k pomníku, kde následovaly promluvy významných osobností.

;Tam jsem cestu zvládl, ale zpět se mi šlo špatně, moc mě bolely moje nemocné nohy. Poprosil jsem manželku, aby mě odvedla k našemu autobusu, že tam vsedě počkám na ostatní. Bohužel, všechny autobusy stály daleko, až dole pod náměstím. Moje žena mě nechala stát na chodníku a šla se po tom našem podívat.

Jedna dobrá paní ji předběhla a oslovila strážníka, který měl službu u zaparkovaných vozidel. Vylíčila mu moji složitou situaci a strážník okamžitě jednal. Vysílačkou dal zprávu svému kolegovi a ten mě našel v davu. Najel autem přede mne, vzal mě jemně za ruku a vyzval, ať si sednu. Zprvu jsem byl zmatený, nevěděl jsem, kdo to je a kam si to mám sednout. Vrátila se ale manželka a vysvětlila mi, že si mám sednout do auta, které mě odveze k autobusu.

Vděčně jsem se usadil, moje žena vedle mne a ochotný řidič nás za chvíli vysadil u našeho autobusu. Poděkoval jsem a překvapeně poslouchal manželčino vysvětlení. „Jarko, jeli jsme v policejním autě!“ Až tehdy jsem všechno pochopil a bylo to příjemné zjištění – ochota jáchymovské policie mi tentokrát pomohla a ulehčila moje nesnáze.