Stává se to i jiným? Já dostávám brzy ráno na odlehlých schodech nečekaně smyk. Schody jsou v málo frekventované části parku, veřejný záchodek je na noc uzavřený. A pak je vůně ranního vzduchu ta tam. Majitelé psů mi dají za pravdu, že jejich pes zaběhne na trávník a ještě to zadníma nohama zahrabe. Ale člověk není zvíře, neumí hrabat.

Nyní je leden, ve sněhu noha nahmátne nanejvýš tvrdý, podlouhlý kámen. Ani v dlouhých chodbách metra – na Můstku mi nic nehrozí. Vždy mi někdo nabídne loket, jedna paní mi dokonce stihla povědět o sedícím žebrákovi se psem. V hlavě se mi rojí otázky. „Je slepý? Vystačí i mně v budoucnu důchod? Nenarazím při příštím přecházení do této dvojice?“

Přihlašuji se k nácviku prostorové orientace a mám výborného instruktora. Nacvičujeme chůzi v metru. Na každém kroku cítím jeho oči. Ozvěny v chodbách zkreslují informace mé hole. Vede mě zaoblený roh u stěny. „Vlevo! Víc vlevo!“ slyším několik metrů před sebou. „Proč mě odtlačuje od stěny?“ Není však čas na úvahy, obejdu a mažu dál. V cíli je má první otázka: „Proč?“ „Seděl tam žebrák se psem.“ Jdu znovu a hlas mě naviguje: „Doleva, hodně doleva!“ Ten žebrák se asi postavil o kus dál. V cíli se ale dozvídám, že ten žebrák ani pes tam již nebyli, ale zůstalo tam po nich velké lejno. Proudy lidí se mu s respektem vyhnuly, ale kdo z nás tam asi dostane smyk? Říká se, že „slepý to vidí“, to snad jen mne to přitahuje jako magnet.

„Moudří páni vynálezci, vymyslete nám na tu naši hůl další indikátor!“