Touha po informovanosti nás nutí sledovat média, od novin až po televizi. Člověk ale často musí některé informace rychle vypustit z paměti. Při troše zamyšlení dospějeme k názoru, že slyšené násilnosti by se snadno mohly dotýkat i nás. Mohli bychom se nějak bránit? Dokážeme popsat pachatele? Snad je to jen náhoda, že se tak hrubě a násilně nejedná často s námi, téměř bezbrannými. Ale občas přece.

Jdu po chodníku, soustředěn na svou hůl. Před sebou slyším povykující děti. Zvyšuji pozornost, mohou nechat na chodníku ledacos pro mne nebezpečného. Děti utichají, to asi sledují kývání mé hole. Čekám na pohlazení větve, které mě pravidelně upozorní na přechod. Vtom vyskočí z úkrytu za keřem kluk a zařve mi do ucha. Ustrnu a kolena se mi rozechvějí. Chvilku mi trvá, než začnu zase logicky uvažovat. Ptám se dětí po pachateli. Odvádějí mě k bytu, chci promluvit s jeho rodiči. Děti mi čtou vizitku na dveřích, před jménem je titul Ing. Jak bych asi poučoval o výchově člověka, který má vysokoškolské vzdělání. Odcházím bez zazvonění.

Než dojdu parkem ke schodům, cítím plíživé kroky a něčí pohled. Začnu sestupovat a ty kroky za mnou se zastaví na horním schodu. Pojednou ucítím ránu na rameni a kus cihly padá k mým nohám. Vyběhnu nahoru, ale slyším jen útěk prchajícího. Přichází skupinka romských dětí. Hrdě zdůrazňují, že ten, co utíká, je bílý a nepatří k nim. Kolemjdoucí to potvrzují.

Co mohu dělat? Jen si zase vrývám do paměti něco o opatrnosti. Ale možná byl jen zvědavý, co v takovém případě ten slepý člověk udělá.