Seděli jsme v sále Vítkovických železáren, kde se konal krajský aktiv zrakově postižených telefonistů. Dali nám tam i oběd. Když nám ho roznášeli, Justýnka se ujala Pepy a pečovala o něj s mateřskou starostlivostí. Ochotně mu vysvětlovala, kde má na talíři maso a kde knedlíky. Pepa do jídla dloubl a nahlas vyprskl: „Justýnko, ty nezapřeš slepce! Ten tvůj knedlík, to je kopeček rýže!“

Vraceli jsme se z aktivu domů a večer nás zastihl už v Olomouci. Drželi jsme partu a nechtěli jsme opustit kamaráda Vénu, tak jsme mu nabídli doprovod, i když jsme tak riskovali, že se sami dostaneme domů o hodně později. Vyšli jsme z nádraží a Véna si povzdychl: „Kluci, já mám žízeň!“ Tak jsme zapadli k „Širasovi“, to byl starý hotel proti nádraží. Po dvou pivech jsme vyšli, ale za chvíli Véna zase zanaříkal: „Já mám žízeň, že bych se na ní mohl pověsit!“

Šli jsme pěšky a udělali tolik zastávek, kolik jsme potkali hospod. Skončili jsme kolem půlnoci v hospodě „U Medvěda“. Když nás odtud vyhodili, konečně jsme zamířili k Vénovu domovu. On cestu teoreticky znal a my jsme, jako jeho průvodci, využívali své nepatrné zbytky vidění.

Přešli jsme koleje tramvaje vedoucí ke krematoriu. Véna nám oznámil: „Tak, a teď pod druhým světlem bude naše branka!“ Ušli jsme ještě pěkný kus cesty, ale Vénovi se to už nějak nezdálo. Uklidňovali jsme ho, že to druhé světlo je jen kousek před námi, když vtom! – Jak jsme se drželi a šli v řadě, tak jsme jako jeden muž šlápli o metr dvacet níž. Véna zaprotestoval: „Tak tohle tu ráno nebylo!“

Kdoví, možná i bylo, ale asi pod třetím světlem, to druhé jsme nějak přehlédli.