;Z chaty, kde bydlíme, jsou do vesnice dva kilometry. Přesto se tam vypravujeme i my, kteří moc na chození nejsme. Stmívá se, je krásný, letní večer. Asfaltka do vesnice je rovná, jen v zatáčce stojí most přes potok.

Jarek se vydává na cestu s předstihem. Ví, že jeho cestování na vozíku je pomalejší, proto je dobré mít náskok. Na pomoc při tlačení se mu nabízí Mirek, je sice starší a trápí ho cukrovka, ale má ještě nějaký zbyteček zraku. Nevadí jim už dost husté šero, asfalt se ve tmě liší od trávy světlejším odstínem. Jedou po správné straně, dva páry uší jsou ve střehu. Zaslechli bublající potok a zajíždějí víc ke krajnici, aby neminuli odbočku na most. Náhle jedno kolo sklouzne do hlubokého výmolu. Vozík se převrhne a vysype svého pasažéra. Marně se ho snažil Mirek zadržet, i jeho vozík strhl ze svahu k potoku.

Chvíli je ticho. Potom šok ustupuje, oba se vzájemně ujišťují, jak na tom jsou. Ani jeden nemá hlavu pod vodou. Jarkovy svalnaté ruce pozvedly tělo a společnými silami se dostali zpět na svah, i když jim tráva klouže pod rukama. Oba zjišťují, jaká je v nich skrytá síla a vůle, dokázali se dostat až na cestu. Těžce a šťastně oddychují. Přichází další kamarád a vozík je za chvilku zase obsazen.

Na pokoji postupně mizí z oblečení bláto a voda z potoka určitě do rána uschne. Teprve nyní Mirek zjišťuje, že nemá hodinky. Hledat je ve tmě v rozbahněném potoku se zdá beznadějné. Ten třetí bez rozmýšlení odchází hledat, vidí z nich nejlépe – rezignovaně na něho čekají. Za chvíli je zpátky, s hodinkami v ruce. Kape z nich bahno a jsou ozdobeny vytrhanou trávou. Netikají, ale třeba si později dají říci.

Ubytovna klidně usíná. Proč ne? Skončil přece jeden obyčejný den. Jenom v něm znovu zvítězilo přátelství a snaha pomáhat jeden druhému. Nebýt podobných situací, asi bychom si to v plné míře ani neuvědomili.