Absolvoval jsem kurs instruktorů prostorové orientace zrakově postižených, byl jsem toho plný a kdekoho jsem chtěl přinutit využívat moje nové vědomosti. Kamarádka Boženka to opravdu moc potřebovala, a tak mou snahu s radostí přivítala. Každou volnou chvíli jsme se procházeli s holí v ruce po chodnících a ulicích našeho města. Později jsem ji pouštěl před sebe a jen ji kontroloval, dodržuje-li správně zásady techniky chůze s bílou holí.

Šouráme se tak jednou směrem ke kostelu a najednou slyším práskání holí po zaparkovaných autech a k tomu Boženčino spokojené konstatování: „Tady jsou nějaké popelnice!“

Na Štědrý den jsme šli spolu na „půlnoční“. Zvečera pršelo, ale potom to začalo namrzat, a když jsme se vraceli z kostela, bylo náměstí jako zrcadlo. Lidé už u východu z chrámu klouzali a sem tam i někdo upadl. My dva jsme kráčeli rozvážně, já jsem se snažil ukočírovat sebe i Boženčinu mohutnou tělesnou schránku. Dozníval v nás ještě duchovní zážitek.

Když toho bouchání těl kolem nás bylo již příliš, broukla si Boženka, jen tak pro sebe, ale aby to slyšelo hodně lidí: „Všichni padají jako shnilé hrušky, ale já jdu jako tank!“