Láďa byl svého času pravidelným průvodcem našeho šéfa. Pro jeho zdatnost a energické vystupování jsme mu říkali „předsedova gorila“. Projevoval starostlivou péči nejen o šéfa, ale také o všechny kolem, i když jsme třeba měli své vlastní průvodce.

Jednou večer jsme se vraceli vlakem z Ostravy domů. Odešel jsem z kupé na toaletu. Sotva jsem tam vešel, vlak zastavil. Nechtělo se mi již vycházet, a tak jsem se svým konáním čekal, až se vlak zase rozjede. Najednou slyším na chodbě mužské kroky, zastavily u dveří mého dočasného útulku a ten chlap, co k nim patřil, začal mlátit na dveře. Myslel jsem, že je to revizor, jen jsem se divil, proč si neotevře speciální klikou, kterou má jistě v kapse.

Po chvíli bušení se ale ozval hlas starostlivého průvodce Ládi: „Honzo, polez ven! Ve stanici se to dělat nesmí! To bys mohl platit pokutu!“ Mám pevné nervy a dost vydržím, ale když nepřestával, poslal jsem ho někam. Ale on mlátil dál a hulákal na mne, dokud se vlak nedal zase do pohybu. Pak se teprve uklidnil, protože věděl, že teď už mi nic zlého nehrozí.