Cvičili jsme prostorovou orientaci nevidomých na nádraží. Chtěli jsme se naučit, jak bezpečně nastupovat a vystupovat z různých typů železničních vagónů.

Telefonicky jsem celou věc projednal s náčelníkem osobní dopravy, inženýrem Řihákem. Všechno rychle pochopil a přislíbil, že nám na ten nácvik nechá odstavit několik vozů. Dokonce prý nám pošle nějakého maníka, který nám bude celou dobu k dispozici. To bylo víc, než jsme čekali.

Inženýr slovo dodržel. Instruktor Karel přivedl z dopravní kanceláře velice příjemného a šikovného hocha. Podle mne to byl elév, jak z Hrabalových „Ostře sledovaných vlaků“.

Výcvik proběhl bez problémů, zaměstnanci dráhy by jistě byli s naším počínáním při nastupování i vystupování spokojeni. Když jsme se s tím příjemným mladíkem loučili, děkoval jsem mu a zeptal se na jeho jméno, abych ho mohl uvést i v písemném poděkování ředitelství dráhy. Požádal jsem ho také, aby vyřídil náš dík tomu ochotnému inženýrovi Řihákovi.

Mladík se usmál, potřásl mi pravicí a svým zvučným hlasem krátce odvětil: „Děkuji, já jsem Řihák!“