V roce 1990 jsem absolvoval rybářský kurs. Navštívili mě rybáři z vedení organizace s dotazem, zda bych nechtěl pomoci při krmení ryb. Jako nováček jsem nevěděl, co to obnáší, a tak jsem pomoc slíbil.

Čekalo mě ale dost nepříjemné překvapení. Krmení pro ryby se muselo nosit po úzké, jen 30 centimetrů široké lávce. Nechtěl jsem to vzdát a přiznat se, že moc nevidím, tak jsem se pokusil těch 15 metrů lávky přejít. Šel jsem opatrně a bez zátěže a zvládl jsem to. Z toho jsem usoudil, že je to maličkost a že to dělat budu.

Začátkem roku ryby žraly jen málo, byly malé, tak jsem nosil krmení ve kbelících a to se ještě dalo. Ale ryby rostly, tak jsem musel krmné dávky zvýšit. Vozil jsem na vozíku několik padesátikilových pytlů. Při jednom krmení jsem popadl plný pytel s krmivem do náruče, sešel několik schůdků a nakročil na lávku. Po několika metrech jsem ztratil rovnováhu a pytel s krmením upustil do vody. Sám jsem se snažil vyrovnat „balanc“, to se mi nepodařilo, a tak jsem se šel vykoupat i v oblečení, což není normální. Vylezl jsem jako zmoklá slepice a moje čepice zůstala plavat po hladině rybníka.

Moje žena tomu mému vystoupení přihlížela ze břehu. Nejdřív se začala smát, ale potom sedla na kolo a jela mi pro suché šaty. Zahlédli to i rybáři a ptali se, cože to v tom rybníku dělám. Odpověděl jsem, že jsem musel zkontrolovat, zda mají kapři vyžráno. Což se samozřejmě stalo zdrojem dalších dobráckých vtípků na moji adresu.