Zanedlouho po oslepnutí jsem pochopil, že ještě hroznější než sama slepota je ztráta aktivity, která člověka ohrožuje. Nečinnost mě ubíjela, rozleptávala moji osobnost. „Lodí života zmítají všechny bouřky a větry, jestliže není zatížená nákladem práce“ – to je citát ze Stendhala.

Našel jsem svoje nové uplatnění ve Svazu invalidů. Nejraději mám konkrétní práci s lidmi, „v péči o štěstí druhých nalézáme své vlastní“, jak říkal Platon. Dobrý přítel nemusí dát vždycky jen příslovečný mouky pytel. Mnohdy je opravdu ta dobrá rada nad zlato. Naše zdravotní maléry nás totiž vrhají do zoufalé bezradnosti, protože s nimi nepočítáme, nejsme na ně vždycky připraveni. Alespoň já jsem o svém údělu naprosto nic nevěděl.

V dětství jsem jen zřídkakdy potkal nevidomého, musím se přiznat, že jsem se takovým setkáním vyhýbal, neboť mi naháněla jakousi úzkost. S přibývajícími léty mě slepci již tolik nedeprimovali, ale neměl jsem žádné pohnutky se jimi nějak zabývat.

Jen jednou jsem trochu zauvažoval, jaký to asi musí být život. S partou kamarádů jsme tehdy pozorovali dvojici nevidomých, kteří se k nám blížili po kraji silnice. Chvíli jsme slepce pozorovali, načež padlo rozhodnutí, že zkusíme chodit poslepu, kdo z nás dojde nejdále se zavřenýma očima. Vráželi jsme do patníků, padali do příkopy a byla z toho spousta legrace. Ani ve snu mě nenapadlo, že ani ne za dva roky to bude všechno doopravdy.

V prvních týdnech a měsících jsem si myslel, že bez zraku se prostě nedá žít – snad rok, snad dva. Člověku schází příliš věcí najednou, nejvíc jsem trpěl nedostatkem duševní potravy. Od dětství jsem byl vášnivým čtenářem a najednou jsem si nemohl přečíst ani titulek v novinách. Kdo se mnou sdílí tuto zálibu, pochopí, jak mi asi bylo, pochopí, s jakým vzrušením jsem přivítal, když mi přinesli abecedu Braillova bodového písma a jeden výtisk slepeckého časopisu Zora. To písmo zaráželo svou tajuplností, nabízelo však jedinou reálnou cestu návratu k literatuře. Proto jsem se zakousl do problému jeho zvládnutí. S pomocí své matky, která mi četla latinkou nadepsaná písmenka, jsem zdolal všechny znaky abecedy a za dva týdny se prokousal celým svazkem slepeckého časopisu. „Překážky v nás vyburcují vlohy, které by za příznivějších okolností zůstaly dřímat,“ to je citát z Horácia. Časem jsem se v Braillově písmu tak zdokonalil, že jsem ho mohl sám vyučovat, umožňuje mi práci telefonisty a usnadňuje mi i moji veřejnou činnost. Hlavně však oceňuji možnost číst knihy a časopisy, neboť jak řekl už Cicero: „Čtení knih sytí mládí, podepírá stáří, umocňuje štěstí a v neštěstí je útěchou.“

Každý opravdu hodnotný životní úspěch si musí invalida tvrdě vydobýt, prostě si ho vybojovat. Úsloví „Život je boj“ bývalo kdysi neoficiálním bojovým heslem invalidů, ale už dávno se někam vytratilo, už dávno jsem ho neslyšel. Přimlouvám se za návrat k tomuto heslu, za jeho naplnění zdravou ctižádostivostí zdravotně postižených ku prospěchu nás všech. Nezapomínejme na moudrá slova učitele národů – Komenského: „Nikdo se nerodí pro sebe, všichni se rodíme pro lidskou společnost. Kdo jí podle svých sil nepomáhá, není hoden, aby jiní pomáhali jemu.“

Vlastimil Procházka