Řeč bude o mé žákyni Lucince a o tkaničkách. Velice nerada je zavazovala. Chápala jsem, že pro nevidomého třeťáčka je to pořádná fuška, nicméně denně jsem ji k této činnosti směrovala.

A jednoho dne slyším: „Kdybych byla učitelka Já a vy místo mě školačka, úplně krásně bych vás všechno naučila. Úplně všechno.“ Prohlásila to s neotřesitelnou jistotou.

„Tak schválně –“ řekla jsem. „Nauč mě zavazovat tkaničky!“ „Ale, prosím vás, prosím vás! To jsme na tom stejně! To já neumím taky! Ale s tím se vůbec netrapte. Na zavázání se VŽDYCKY NĚKDO NAJDE. A jak vám jde dělení? Jde? Tak máte jedničku!“

V duchu jsem si řekla: „Ano. Vždycky se někdo najde, protože DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE. Někdy pomůže rozsukovat tkaničky, jindy pomůže rozsukovat starosti. Bez nároku na odměnu. Bez nároku na vděčnost. Jen tak.“

Souhlasíte? Ano? (Tak máte jedničku.)

Jiřina Kalabisová