Jsem na návštěvě u dávné kamarádky. Její dvě starší dcerky někam odběhly, malá Danuška zůstala, vždyť jsem přišla také za ní. Šestiletá holčička je velice obratná, ví, kde co doma mají. Už se moc těší do školy. Pak nám, na maminčin příkaz, přináší kompoty, v tom hrozném horku není na nic jiného chuť. Danuška je suverén, už ví, kde která sedíme, a skoro jako zkušená servírka položí před každou z nás misku osvěžující dobroty. Vypráví mi o kamarádech ve školce, o kočičce, kterou má doma, a jak pomáhá mamince v česneku. Ten se ve vesnici hodně pěstuje. Pomáhají všechny děti, nevidomá Danuška také. Ona vůbec není jiná než druhé děti – je to normální dítě, nikdo ji nepodceňuje ani jí nenadržuje. Svoje privilegia ale má, třeba na každých dveřích je nějaká plastická figurka, udělal jí je tatínek.

Před pěti lety mi zavolala kamarádka do práce. Řekla mi všechno najednou, nejmladší dcerka Daniela má jít příští týden na operaci. Když všechno dobře dopadne, nebude vidět, ale bude žít! Mladá žena, ještě před týdnem maminka tří zdravých děvčátek, se ani nesnaží zadržet pláč. Ještě uslzeným hlasem se mě ptá, jaké možnosti bude Danuška mít, až bude velká, jaké jsou školy. V té otázce je naděje, že všechno není ztraceno.

Než přijali Danielku do školy, už toho hodně uměla, hlavně byla zvědavá, to je asi pro nevidomé dítě nejdůležitější. „My bychom se od vás měli učit,“ řekl rodičům ředitel školy, když viděl neposednou Danušku, jak prolézala ředitelnu. Hlavně prý zkoumala telefon, že by budoucí telefonistka?

Teď už je Danielce jedenáct, jednou za čas mi napíše. Lajdačíme obě, není to pravidelná korespondence, o to víc jedna druhou překvapíme. Jsem ráda, že mám kamarádku Danielku, vím, že si na mne často vzpomene. Tak jí na cestu životem přeji co nejvíc sluníčka!

Eva Budzáková