Zrakově postižení žáci to někdy nemají ve škole lehké, ale najít správný přístup k nim, to není jednoduché ani pro vyučující. Mnohé se však dá řešit s citem a s humorem. V mém příběhu však trochu nahrála i náhoda.
Začít bych měl asi okamžikem, kdy se poprvé přede mnou otevřely dveře školy v naší podkrkonošské vesničce. Uvítala mě v nich už starší, ale přívětivá ředitelka. Protože už učila mé brášky s podobnou zrakovou vadou, podařilo se jí odhadnout, kde během vyučování může a kde mi nesmí slevit. Nepříznivý vliv špatného zraku snížila až na neuvěřitelné minimum a já chodil do školy opravdu rád.
Přišel však den, kdy mi začalo dojíždění za školou do města, a najednou – na každý předmět byl jiný učitel. O mé oční vadě se dozvěděl zřejmě jen třídní. Chtěl bych se u něho pozastavit, protože i on sehrál v mé příhodě určitou roli. Trpěl totiž špatnou výslovností hlásky „r“ – zkrátka, ráčkoval. A jak už tak působí zákon schválnosti, měl „r“ ve svém jméně i příjmení. Při jeho představování před třídou by každý předpokládal posměšky dětského kolektivu, který dovede být v takových případech až neuvěřitelně zlomyslný. Ale náš třídní měl v sobě něco, co nejde ani přesně popsat, pár slov – a už tu byla dobrá nálada. Obyčejná, ale legračně pronesená věta vyvolala úsměv, který byl tím silným protijedem a zahnal myšlenky na pošklebování. Třídní mě bez řečí usadil do předsunuté první lavice a já byl zpočátku bez problémů.
Na kreslení jsme měli mladou učitelku. Nepamatuji se již, čím jsme kreslili, snad uhlem, vím jen, že mě moc chválila a první výkresy dopadly na jedničku. Pak ale přišlo malování vodovými barvami, což bylo pro mne špatné, nepoznávám totiž barvy. Ale vymyslel jsem způsob řešení tohoto problému, maminka mi označila jednotlivé barvy – to je modrá, jako obloha – tahle je zelená, jako tráva. Všechno jsem si vepsal do pouzdra a bezstarostně šel do školy. Při kreslení stála před námi předloha z dětské stavebnice. Zeptal jsem se souseda: „Jakou barvu má kostka vlevo dole a jakou ta nad ní?“ Výkres jsem dokončil mezi prvními, jen barva jednoho hranolu se jí nezdála přesná. Tak a podobně pokračovaly další hodiny kreslení, někdy jsem asi barvy moc netrefil, ale známky nebyly špatné. Neměl jsem s kreslením žádný vážnější problém, až jednou…
Paní učitelka se objevila před třídou bez předlohy, šuškání dětí se spojilo a dohodlo se, že je asi zamilovaná, a proto ji zapomněla. Vyvedla nás však z toho podezření sdělením: „Dnes si namalujeme zpaměti vodovkami některé domácí zvíře.“ Najednou jsem si uvědomil, že je vedle mne v lavici prázdno, soused dnes nepřišel do školy. Zůstal jsem sám, co jen budu malovat? Vždycky jsem rád tužkou kreslil koně, ale vodovkami je to složité. Vtom mě napadla myšlenka – prase domácí, vydá na velkou plochu a na pozadí zbude jen okraj čtvrtky, tam něco dosmolím. Jakou však má vepř barvu? Světle červenou nebo špinavě hnědou? Tady ta, vedle modré – a je rozhodnuto.
Hodina kreslení uběhla rychle, učitelka si prohlíží výkresy. U mne se zastavila a okamžitě zareagovala, jednou rukou popadla můj výkres a druhou mě za rameno. Strká mě chodbou až do sborovny. Sborovna zela ještě prázdnotou, pouze na konci stolu něco psal náš třídní. Toho učitelka rozhořčeně oslovila: „Podívejte se, jen se na to koukněte!“ a obličej třídního učitele zastínil výkres, který se učitelka snažila roztáhnout doširoka jako transparent. Já jsem stále netušil, co se děje. Třídní pochopil vážnost situace a vykázal mě ze dveří, za kterými jsem slyšel vodopád rozčilených slov paní učitelky. Ve třídě mě spolužáci zpovídali, co jsem provedl. „Nevím, no vážně, nevím,“ nikdo mi však nevěřil. Jsem zaražený, nešťastný a bezradný.
Příští hodinu máme mou oblíbenou matematiku, takže našeho třídního, čekal jsem tedy, co bude následovat, a třída zřejmě čekala také. Učitel přichází, my vstáváme a místo obvyklého „Sednout!“ vpadnou do ticha s důrazem pronesená slova: „Rradomírre, ty chytrráku, prrase je rrůžový, rrozumíš?“ a třída propukne v hurónský řev. „Už rozumím,“ oddechl jsem si, že je již všechno v pořádku. Ale nebylo, příští hodinu kreslení neprochází učitelka mezi zadními lavicemi, ale docela mi dýchá na záda. Bojím se souseda vyptávat na barvy, ukazuji tedy štětcem na jednotlivé knoflíky vodovek. On chápe a kývá hlavou, buď souhlasně, nebo zamítavě. Učitelka mi nahlíží přes rameno, je stále blíž a blíž, ale proč nic neříká? To jsem se dozvěděl až o hodně později.
Když se na konci školního roku vracely výkresy, několik mi jich chybělo. „Kde jsou, ani maminka je ještě neviděla…“ Paní učitelka chvíli váhá a potom mě odvádí ke svému stolu ve sborovně. „Víš, chtěla jsem si ty tvoje práce nechat, protože stále nemohu pochopit, jak můžeš kreslit, když nepoznáváš barvy. Až na jeden si je můžeš vzít. Ale to zelené prase ti nevrátím. Bude mi připomínat nejen tebe, s popsanými vodovými barvami, ale i moji nerozvážnost. Já jsem si tehdy myslela, žes mi to udělal schválně.“ Tím mi přibyla další učitelka, která přihlížela spíše k vynaloženému úsilí a přihmuřovala oko nad konečným výsledkem.
Radomír Řehořek