„Vy máte jenom světlocit, že?“ zeptal se mě oční lékař. „Ano,“ odpovídám a nezní to nadšeně. Dnes je mi trochu líto té odpovědi, vyvolané určitě troškou trémy, kterou má člověk před lékařem asi vždycky. Nebo hořkostí z toho jeho „jen“. Takový světlocit není bezvýznamnou maličkostí. Někdo pozná i barvy, někdo zblízka tvář a stále může být označen za prakticky nevidomého.

Já tedy mám světlocit. Ráno se vzbudím a venku je jasno. „To je dnes krásně!“ řeknu, ale dostane se mi od někoho, kdo vidí, odpovědi, že je zamračeno a nejspíš bude každou chvíli pršet. Pro mne je světlo – tedy jasno. Když svítí slunce, nevnímám nic jiného než jeho světlo. Ostatní předměty, které jinak vnímám v méně krásných dnech jako tmavé stíny, náhle zmizí. Je zde jen světlo slunce, jeho slabým odleskem je lustr, někdy ho v pokoji nechám svítit, buď proto, že je mi smutno, nebo opač-ně – důvod se lehce najde. Světlocit je tedy cit pro světlo. Nemluvím o vidění, nepomáhá mi při orientaci ani při práci. Světlo – je prostě zde, aby nám přinášelo radost.

Eva Budzáková