Byla hodina matematiky. Každý žák ode mne dostal „psaníčko“ se svými vlastními příklady a pokyny. Moje nevidomá žákyně Lucie jej dostala v Braillu také. Se zájmem si všechno přečetla a směrem ke mně pronesla polohlasem: „JÁ VÁM NĚCO ŘEKNU – vy jste tak šikovná, moc dobře jste to vymyslela – to mě bude bavit!“ Dala se do práce, ale po chvilce následovalo další sdělení: „Vážně mě to baví. Je to s k v ě l e vymyšleno. VY JSTE NEJ-LEP-ŠÍ UČITELKA NA SVĚTĚ.“

Předpokládalo by se, že tu chválu odmítnu. Ale já jsem jen chvíli mlčela. A po chvíli jsem k ní taky polohlasem pronesla: „Já ti taky něco řeknu. Já se moc snažím být správná učitelka. Vážně se MOC snažím. Jenže se mi to někdy vůbec nedaří.“

„NO, TO UŽ JSEM SI TAKY PÁRKÁT VŠIMLA –“ dodala věcně, sklonila ještě níž hlavu a s uspokojením pokračovala ve „skvěle“ vymyšlené práci.

„Tak –“ řekla jsem si. „A je to. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Ale pro rovnováhu světa je to tak nejlepší.“

Jiřina Kalabisová