Školy nevypadají o prázdninách vůbec lákavě. Jindy neposedné, jsou teď jako zakleté zámky. Hudební škola, kde učila Věrka, byla ještě stokrát smutnější, žádná změť hlasů všech možných i nemožných nástrojů, jen ticho – a žalostné kňučení přede dveřmi.

Tímhle bočním vchodem chodívala Věrka každý den se svou věrnou průvodkyní Adou. A teď zde Adina leží sama, smutná a trpělivá, z pysku jí teče krev, ale nedbá. Paní přece určitě přijde, musí přijít.

A Věrka? Před chvílí se s maminkou a sestrou vrátila z města. „Kde je Ada? Ado! Ado! Snad se někde schovala.“ Na nemístné žerty je ale věrná fenka příliš nevinná, hledají ji po bytě, po domě i po okolí. Neviděl ji domovník ani děti na dvorku, utekla tedy do ulice, ale kudy, snad ne otevřeným oknem?

Přišla návštěva, Zdeněk s kamarádem, budou pátrat také. Zdeněk přišel o psa asi před rokem. Říká, že se nezmůže opatřit si nového. Není problém požádat si o nový magnetofon, či psací stroj, ale žádat o nového kamaráda? Zatím nemůže.

Nejčastěji chodí Ada ke škole, napadlo Zdeňka. Samozřejmě – již jdou, jinde nebude. Zdeněk s vidícím kamarádem si nadběhli. Ležela u vchodu a kňučela, poznala známého, ale stejně na něho výhružně štěkla, snad jí neukradl paní?

A Věrka přichází. To jste neviděli. Ada jí líže tváře a skáče až na hlavu. To nemusíme vidět, setkání přátel nepotřebuje svědky.

Eva Budzáková