Největší problém mám se čtením. Mezi svými známými jsem projevila přání, zda by mi občas nepřišli něco přečíst. Braillovo písmo se sice učím, ale letos jsem již oslavila 81. narozeniny, tak mi to učení jde velmi ztuha. Už nemám ten potřebný hmat. Poznala jsem, že lidé jsou mi ochotni v čemkoli pomoci, ale číst se nikomu moc nechce.

Tak jsem jednou v neděli prosila Boha, aby mi poslal někoho, kdo by mi rád a ochotně přišel něco občas přečíst. A ejhle, hned druhý den mi poslal anděla – v podobě mladé studentky. Ten den zrovna lilo jako z konve a já jsem se vydala s bílou holí na nepříjemnou pouť po úřadech. V trolejbuse ke mně přistoupila dívenka a ochotně mi nabízela jakoukoli pomoc, ještě zdůraznila, že zcela nezištně. V duchu jsem byla opatrná, je tolik starých lidí, které přepadl a oloupil někdo z dnešní mládeže. Ale zároveň mi bylo milé, že si dívka všimla poloslepé báby a ještě jí nabízí pomoc. Měla jsem jet tím trolejbusem jen dvě stanice a dívenka se rozpovídala. Není prý zdejší, studuje grafickou školu a v pátek jezdí k rodičům do Kolína. Přestala jsem ji podezřívat a začala jsem mít takovou skoro neuvěřitelnou předtuchu.

Jenže dvě stanice uběhly jako nic a my jsme v zápalu povídání přejely. Projevila jsem trochu nelibost a dívenka se omlouvala, že je to její vina. Navrhla, že mě doprovodí, kam budu potřebovat. A tak byla příležitost k další debatě. Když dopovídala, odhodlala jsem se k otázce: „Slečno, jste věřící?“ „Ano, jsem evangelička,“ odpověděla. Zaradovala se, když jsem jí sdělila, že jsem ve stejné církvi. To prý mi bude pomáhat ještě raději. A já jsem se osmělila k ještě odvážnější otázce: „Slečno, nejste příbuzná s naším synodním seniorem Smetanou?“ „Ano, a jak to víte? Vy mě znáte?“ Udiveně na mne hleděla a já měla ještě poslední otázku: „Když jste nastoupila do školy, bydlela jste na Slunci u Vídků, že?“ A to už bylo pro ni moc, nemohla to všechno pochopit. Mně se však potvrdilo moje tušení, a tak jsem jí s klidem dala svoji adresu. Chodí teď ke mně každý týden a já se moc těším na její návštěvy a na ty chvíle našeho společného čtení. Tak mi tehdy poslal Bůh anděla, ale také náhradní vnučku, po které jsem vždycky toužila. Mám totiž od svých tří dětí jen samé vnuky. A pak že se zázraky nedějí! Kdybych však tehdy neměla bílou hůl, tak by si mne asi nevšimla.

Věřte nebo nevěřte, ten den jsem zažila ještě dvě další překvapení. Cestou zpět mě v trolejbuse oslovila paní, také mi nabízela pomoc a dávala mi svoji adresu. A když jsem se potom blížila ke křižovatce, zaslechla jsem za sebou volání: „Přes tu křižovatku nechoďte sama, já vás převedu!“ Ohlédla jsem se, dobíhal mě mladík. Představil se jako Nechvátal a až z rozhovoru jsem pochopila, že je to syn té milé paní, se kterou sedávám u stolu v klubu nevidomých a slabozrakých. Byl to tehdy den plný neuvěřitelných překvapení.

Emilie Pokorská