Před několika lety přijela do Prahy anglická královna. Pozvali ji do Španělského sálu na Pražském hradě. Vstoupila se vztyčenou hlavou – vpravdě královsky. Pohybovala se nenuceně – na nádherné sály je zvyklá. Na hlavě měla korunu s perlami a diadémem. Psalo se o tom ve všech novinách.

Zanedlouho jsme šly – moje nevidomá přítelkyně Naďa a já – na koncert Pražského jara. A zrovna do Španělského sálu. Když jsme stanuly ve dveřích, byl sál zlatě a bíle prozářený a zrcadla házela odlesky. Přítelkyně pozorně vnímala každé moje slovo: „To je nádhera!…“

„A dnes nám ta všechna krása patří!“ – řekly jsme si a vstoupily s hlavou vztyčenou. Dirigent se nám uklonil a symfonici z Anglie začali slavné Händlovo oratorium.

Když jsme vycházely, byla hudba stále s námi a prozářený Španělský sál také. Odcházely jsme s hlavou vztyčenou – vpravdě královsky. Vždyť zrovna tak byly naše duše právě obdarovány. Hudbou, ze které mluvil Bůh. A tak jsme se vznášely mezi nebem a zemí. Zrcadla házela odlesky a my dvě jsme měly nad hlavou korunu s perlami díkůvzdání a s diadémem posvátné pokory. Ale protože tu korunu kromě nás dvou nikdo jiný neviděl, v žádných novinách se o tom nepsalo.

(Ale vy nám to jistě uvěříte.)

Jiřina Kalabisová