K loňským svátkům vánočním a letošnímu Novému roku jsme obdrželi spoustu blahopřání. Byli jsme srozuměni s tím, že téměř v každé rodině (v mnoha případech i každý člen rodiny) vlastní mobil, proto jsme čekali blahopřání formou – SMS. Avšak mile nás překvapilo, že se to stalo pouze v jednom případě.

Než jsme si mobilní telefon pořídili, byla jsem proti tomu, stále jsem tvrdila, že „každý debil má mobil“. Bylo mi proti srsti, když jsem potkala nějakého pobudu a flákače, který se vykecával při chůzi – s hlavou v oblacích, kolem jen vzduch. Pak jsme si ho přece pořídili, kvůli zdravotnímu stavu. Muž je hůře mobilní, a navíc mě musí vozit a doprovázet, jelikož mám jen zbytky zraku. Auto máme ještě z dob hluboké totality a je už na tom v podstatě stejně jako my. A tak ten zázračný a tolik mnou zatracovaný pomocníček, zvaný mobilní telefon, bývá často naší záchranou.

3. ledna jsme obdrželi (pro mne) šokující zprávu. Šokující proto, že venku byl mráz kolem 20 stupňů a spousta sněhu (takové množství jsem zažila teprve potřetí v životě). Ale k věci. Došlá SMS zněla takto – vse nejlepsi do noveho roku, hodne zdravi a stesti. stále uklizim, natiram, mrznu v lese. To byl ten šok: „mrznu v lese.“ Při představě takového mrazu, a ještě tak pozdě večer v lese, se mi dělalo zle.

Zprávu nám poslala vnučka, která jela prožít svátky za svým snoubencem na Lounsko. Ten její chlapec žije v zemědělské usedlosti jen se starým otcem. Samozřejmě, obrazotvornosti a fantazii babičky se jen tak něco nevyrovná. Musela jsem myslet na to, jak jsem po letních prázdninách nenápadně vyzpovídala vnuka, který s nimi část prázdnin trávil. Podle jeho vyprávění se všechno přiklánělo k hororové scéně, vnuk má bujnou fantazii a tehdy své zážitky líčil hodně dramaticky. Řekla jsem svému muži, ať napíše, zda máme vyslat pomoc. Jímala mě hrůza, že chudáka holku asi vyhnali do lesa na dříví. „Vlastní kus lesa, ale určitě si zapomněli udělat zásoby na zimu,“ pomyslela jsem si. Málokdy zmatkuji, jsem dost vyrovnaná, ale když jde o děti, je to o něčem jiném.

Manžel tedy odepsal otázkou: Co se stalo? Za chvíli přišla odpověď: babi, dedo jsem tu s vitou a s dvema psy, hledam signal. denisa. Okamžitě mi spadl kámen ze srdce. Nyní čekám, že k nám vnučka brzy přijede na sobotu a neděli. Bude nám muset vyprávět a více přiblížit prostředí, ve kterém její snoubenec žije, abychom při další strohé SMS zůstali v klidu.

Jasnější je přece jen to přání per scriptum. Každému napíši to, co si zaslouží. Píši ze srdce na obrázek, který si vybírám podle barev. Ke každému jednotlivci přísluší jiná barva, jiný námět. To je pro mne veliké potěšení. Nasadím si silné brýle, vezmu velkou světelnou lupu a kochám se krásnými obrázky. Můj vlastnoruční písemný paskvil, psaný po paměti, je sice otřesný, ale je můj. S telefonem, pevným i mobilním, se nějak nepřátelím, používám je jen v nutných situacích. Ze všeho nejraději píšu, i když mi to dělá stále větší potíže.

Přesto, že nám ve svátečních přáních přál každý co nejvíc zdraví, jsem hned 4. ledna uklouzla na ledu. Nenesla jsem však koledu, ale noviny z trafiky, potom jsem si ještě z ordinace přinesla sádru na celý měsíc. „Ruka v zápěstí zlomená, omezení pro mne znamená.“

Ještě že je to levá. Proto jsem Vám napsala, abych se nenudila.

Marta Štablová