Slyším ho zvonit. Běžet k němu? Ne, vždyť už nějaký čas u něho nepracuji. Vzpomínám ráda, ta barvitost hlasů, ty hovory s podtónem dálek – třeba Austrálie.

Našlo se jiné místo pro můj další život, časem i jiná, byť zcela odlišná práce, ale na tu malou telefonní ústřednu nezapomenu. Nezapomenu ani na svou první návštěvu ústředny v Brně. Obsluhovala ji Miluška, s lehkostí přepojovala hovory, ke všem byla vlídná, na hloupé otázky měla vždy vtipné, ale slušné odpovědi. „Tohle se přece nikdy nenaučím,“ říkala jsem si. Zvládla jsem to, asi ne tak, jako Miluška, Vláďa, Jiří, Lída a jak se všichni jmenují. Na dlouhá léta se stala ta nevelká místnost, zvaná ústředna, pro nás druhým domovem. „Dobrý den, Památník písemnictví,“ slyším Vláďu a říkám si, že tak bych to již neuměla.

Dodnes ale ráda spěchám k telefonu, snad zavolá někdo příjemný, někdo, kdo mě potěší, nebo to bude opačně? Telefonisté nemají zvláštní pozdrav, jako třeba rybáři. Tak bych jim chtěla všem popřát, ať jim ústředny jdou jak hodinky, ať jim to pěkně zvoní a nikdy ne na poplach.

Eva Budzáková