Vždycky jsem se bála oken. Vyklonit se z okna a nevědět, co je pode mnou, to byl pro mne strašný pocit. Když se mi narodily děti, bála jsem se oken ještě víc. Jak jsem cítila, že se blíží k oknu, skočila jsem jako kočka a táhla je do bezpečí. Ale – zakázané ovoce láká!

Jednou jsem byla sama doma. Tiše jsem uklízela nádobí po obědě, děti nahoře spaly. Znenadání do kuchyně vpadl vrátný z továrny na protější straně silnice. „Panímámo, v patře vám sedí na okně malý kluk a kývá nohama,“ vyrazil ze sebe udýchaně.

Tichounce jsem vyběhla po schodech, abych svého dvouletého synka nepoplašila, chytila ho pod paži a tiskla si ho k srdci, které bušilo jako na závodech. „Já se tolik bojím oken a kluk mi z jednoho mohl vyletět!“

Blaženka Obšívačová