Když mně i mému kamarádovi bylo asi 17 nebo18 let, seznámili jsme se s  lidmi, kteří pracovali na dispečinku záchranné služby, jenž sídlil na Strossmayerově náměstí v Praze. Kamarád tehdy studoval ladičskou školu při Konzervatoři Jana Deyla.

Jednou v sobotu, já jsem právě odjel na víkend k rodičům, zjistil kamarád, že naši známí mají službu, a tak se s nimi dohodl, že je přijde navštívit. Přivítali jej, a protože se tam slavil čísi svátek nebo narozeniny, dali mu také připít. Kamarád si připil trochu více a byl „v náladě“. Měl však v internátě nahlášenou vycházku, tak to zdánlivě nevadilo. Zapomněl však sledovat čas a najednou si uvědomil, že je už pozdě a možná včasný návrat nestihne.

Jeden řidič sanitky se mu tedy nabídl, že jej na konzervatoř odveze. Večer však už nebýval v budově vrátný, muselo se tedy jít zadním vchodem a zvonit na vychovatelnu. Byly tam však zvonky dva – druhý byl na ředitele, který měl v budově školy byt. Saniťák se nabídl, že zazvoní, a co čert nechtěl, zazvonil na zvonek ředitelův.

Jak jsem již řekl, byla sobota a těsně před jedenáctou, takže vytáhli pana ředitele z postele. Ten přišel, otevřel a řidič sanitky mu sdělil, že jim veze žáka. Ředitel se polekaně zeptal, kterého, načež ho kamarád pozdravil a začal cosi blekotat. Ředitel mu s ulehčením důkladně vynadal, ale průšvih z toho nakonec nebyl.

Druhý den však věděla celá škola, že podroušeného kamaráda přivezla sanitka. Nikoli proto, že se mu něco stalo, ale proto, že přebral a nestihl by včas přijít z vycházky.

Pavel Pudil