Když sledujeme Chaplinovy grotesky nebo třeba Laurela a Hardyho a někdo je nám nevidomým popisuje, bavíme se, ale říkáme si, že je to hezky vymyšleno, nikdy by se to však nemohlo stát. Život však tropí hlouposti, a tak se mohl stát i následující příběh.

Zrakově postižení vědí, že v budově Konzervatoře Jana Deyla je rovněž internát školy. Na této konzervatoři se vždy vyskytovali i poměrně dobře vidící studenti. Takový student si jednoho večera na pokoji četl u rozsvícené lampičky. Po chvíli si udělal přestávku a odešel na WC. Lampička spadla na postel, a protože byla nějaká špatná, začala od ní doutnat matrace. Spolubydlící se lekl a šel vychovatelce, mající noční službu, sdělit, že u nich na pokoji hoří. Mladá vychovatelka vyběhla, aby zkontrolovala situaci, zavřela si však vychovatelnu a klíče si nechala uvnitř. Šla tedy vzbudit tehdejšího ředitele, dr. Drtinu, jenž bydlel v budově školy, a poprosit jej, aby zavolal hasiče.

Přesně podle zákona schválnosti však nefungoval telefon. Vyslali tedy jednoho hocha, aby pro nedaleko sídlící hasiče zašel. Toho hocha však cestou málem zajistili příslušníci VB, zdál se jim jaksi podezřelý. Když se nakonec podařilo hasiče sehnat a oni přijeli, bylo již po požáru. Jeden z mládenců na onom pokoji se vzpamatoval z prvního úleku. A nenapadlo ho nic moudřejšího, než aby doutnající matraci vyhodil oknem na dvůr.

Pavel Pudil