Kdysi se vracel můj nevidomý kamarád ze Sovětského svazu. Cesta byla dlouhá, měl velikou žízeň, chtěl se tedy jít občerstvit do jídelního vozu. Musel ale projít přes několik vagónů. Šel, a jak to tak někdy nevidomí dělají, nataženou ruku měl před sebou.

Ve dveřích jednoho kupé stála Ruska, mající značný předstih. Tak se stalo, že jí kamarád na ten předstih omylem sáhl. Než stačil jakkoli zareagovat, ozvalo se: „Nu, što že takoje!“ A kamarád obdržel facku. Teprve potom si ta Ruska všimla, že má kamarád slepeckou hůl.

Pavel Pudil