Mám za městem zahradu a v té zahradě malou zahradní boudu. Mám ráda tenhle svůj koutek přírody a ráda v něm vždycky přivítám návštěvu svých nevidících přátel, kteří ke mně trefí. Ale často jsem na zahradě sama a je mi smutno.

Jednou si tak chodím po zahradě, něco kolem mne přeběhlo a „štrejchlo“ se mi o ruku. Ta nečekaná společnost mě potěšila. „Kočičko, kdepak se tu bereš?“ – ale to zvířátko zase stejně rychle zmizelo. Mám radost, že nejsem na zahradě sama, a zkouším to s miskou mléka. Nalévám ji plnou při každé návštěvě a pokaždé je do sucha vylízaná. Přidávám i mlíčkem nasáklý rohlík a moje kočička se mne již tolik nebojí a dokonce už na mne asi čeká. Naliji mlíčko a slyším mlaskání, jak si něm pochutnává. Asi se z nás brzy stanou přátelé.

Je sobota a na sousední zahrádce se pracuje. To nevadí, snad se jich moje kočička nebude bát. Nalévám mlíčko a přidávám i rohlík. A opravdu, sousedi jí nevadí, přibíhá a dává se do jídla. Ale obě nás za chvíli poděsí hlasité výkřiky z druhé strany plotu: „Lidi, podívejte se! Ona krmí potkana! Fuj! A jak je vypasený!“

Ten pohoršený pokřik „kočičku“ vyplašil a rychle vzala do zaječích. Škoda, že ji viděli. Teď jí už mlíčko nosit nemohu, to by mi asi neodpustili. Ale stejně se mi bude po tom zvířátku stýskat.