Moje fenka by za pamlsek dokázala cokoliv, a tak nebylo těžké naučit ji všelijaké ty psí dovednosti. Umí dát pac, prosit, sednout, lehnout a umí také to, co já nejvíc oceňuji – umí mě převést, když jdu s bílou holí přes křižovatku. Také na povel: „Pozdrav!“ štěkne. Nebylo moc těžké naučit ji přinášet různé předměty – aportovat. Všechno to učení probíhalo vesele, až jednou…

Vypravily jsme se na procházku. Stála jsem již na chodbě a Majda byla ještě v malé chodbičce v bytě a tu mne napadlo hodit jí klíče a zavelet: „Aport!“ Majda, v naději, že dostane pamlsek, popadla klíče do tlamičky a radostně mi je nesla. Vyrazila ale tak bujaře, že se jí podařilo zabouchnout dveře s bezpečnostním zámkem.

Tak zůstala Majda s klíči v bytě a já za dveřmi bez nich. Dlouho jsem čekala v liduprázdném domě, než se vrátil soused a pustil mě alespoň na dvorek. Bydlím v přízemí a pod oknem do kuchyňky mám lavičku. Okno bylo otevřené, jenže bylo uzoučké, že by jím prolezlo jen malé dítě. Stoupla jsem si na lavičku a navigovala Majdu: „Majdo, aport!“ Poslechla a začala mi přinášet různé věci, přinesla míček, pak panáčka, pantofel a dokonce začala likvidovat věci i z koupelny. Přinesla mi hromadu bytových doplňků, jen ty klíče ne.

Tak jsem pochopila, že tudy cesta nevede, a vydala se k přítelkyni, která má moje rezervní klíče. Celá upachtěná jsem se vrátila ke svým dveřím a odemkla. A ta moje vycvičená fenka mě vesele vítala mrskáním ocásku s klíči od bytu v tlamičce.

Pavla Sykáčková