Je to už hodně dávno. V Hodoníně u Kunštátu se tehdy sešli na rekreaci zdravotně postižení lidé se všemi možnými vadami. Týden začínal slibně. Počasí bylo nádherné. Krajina kouzelná, a tak jsme se houfně vypravili plnými doušky si té pohody užívat.

Hned ten první den jsme nakoupili plno pohlednic a psali do všech koutů, jak je nám krásně a jak neprší, prostě oznamovali jsme světu: „Heč, my se máme!“ S hrstmi plnými pohlednic se všichni rozhlíželi po poštovní schránce. Ale schránka nikde. Já, která z té skupiny nejméně viděla, jsem pohoršeně zvolala: „Prosím vás, kam to koukáte, vždyť schránka je támhle!“ V mžiku jsem popadla všechny pohlednice a rozběhla se, sledována zraky všech ostatních.

Zdálo se mi, že se ta oranžová schránka nějak vzdaluje, i když jsem spěchala dost rychle. Ale přičítala jsem to pouze šálení svého zraku a přidala do kroku. Když jsem již, celá uřícená, měla ten oranžový cíl na dosah, zjistila jsem, že to není schránka, ale čiperná babka v oranžovém svetru.

Pavla Sykáčková