V trolejbuse si přede mne sedly dvě upovídané ženské a pusy jim jely jako kolovrátky. Zbystřila jsem pozornost, když začaly povídat o stacionáři, kam s mou Majdou chodíváme, a dokonce jmenovaly jednu bábinku, kterou dobře znám.

;Babka prý jedné z nich se smíchem vyprávěla, že jim sestřička četla veselé historky lidí skoro slepých. Ty ženské v trolejbuse rezolutně prohlásily, že slepý nebo poloslepý člověk by si dělat legraci určitě nedovedl, tak že ty povídačky byly vymyšlené.

No, tak to jsem já, upovídaná a skoro slepá autorka některých těch příběhů, nemohla přece přejít mlčením. Vystoupila jsem v tom trolejbuse z ilegality – jako hrdinka – a ty ženské nestačily žasnout. Tak jsem se do té své literární slávy vžila, že jsem přejela o tři stanice dál a musela jsem jít potom pěkný kus cesty domů pěšky. Inu, každá sláva něco stojí!

Pavla Sykáčková