Slepota může někdy způsobit dost nepříjemné trapasy. A takový se mi stal při jedné z mých prvních cest do Vídně.

Jeli jsme s kapelou hrát do Vídně. Kamaráda doprovázeli jeho rodiče a na nádraží se měl ještě setkat s kolegou z Ostravy. Onen Ostravák je v podstatě velmi hodný člověk, a protože je slabozraký, snaží se těm, kteří vůbec nevidí, pomáhat. Někdy však má snahu slepce příliš "organizovat", což já osobně nesnáším a došlo už kvůli tomu mezi námi ke konfliktu. Otec mého kamaráda z kapely pochází rovněž od Ostravy, a aby smůla byla dovršena, má dost podobný hlas jako onen slabozraký kolega.

Stáli jsme na nádraží, čekali a bavili se, když tu se mě jeden z těch dvou hlasů zeptal, kde mám místenky. Spoléhám se na svou paměť, jež mi v tomto směru funguje dobře. Jsem už od mládí zvyklý nechat si pracovnicí pokladny hned po zakoupení místenek přečíst jejich čísla a tato čísla si spolehlivě pamatuji. Tak tomu bylo i v onen den. Vysypal jsem tedy okamžitě z hlavy číslo vagónu i čísla místenek, načež ten hlas pravil: "On to stejně nečte," a naznačil mi tak dost jasně, že bych je měl vyndat, aby se přesvědčili.

Tímto jeho řečnickým výkonem poněkud popuzen jsem důrazně pravil: "Ty vole, už jsem se v životě něco nacestoval, a to i po cizině, a obešel jsem se bez tvejch rad." Načež se onen člověk otočil a zmizel. Teprve později mi řekli, že jsem omylem setřel kamarádova otce. Kamarád i jeho matka však pochopili, že se vloudila chybička, nicméně konstatovali, že i on to občas potřebuje, protože někdy zbytečně rejpe. Pravda je, že se kamarádův otec neurazil. Možná mu ten omyl doma vysvětlili a také si později ověřil, že si čísla místenek opravdu vždycky bezpečně pamatuji.