Čekala jsem na trolejbus. Asi jsem vypadala dost nerozhodně, protože jsem uvažovala, jak poznám číslo. Najednou se ke mně přihnala robustní žena, div cestou nesmetla další tři čekající. Beze slova mě popadla kolem pasu, a než jsem stačila hlesnout, profrčela se mnou rušnou vozovkou a doslova mě připlácla na zastávku v opačném směru, než jsem potřebovala. A byla pryč. Určitě odcházela s blahým pocitem z vykonaného dobrého skutku. A já, ve snaze se nějak zorientovat, jsem se zamotala a přistála na lavičce s rukou v nějaké igelitce. K dovršení všeho se ozvalo pohoršené: "Paní, nechte ty kytky, vezu je na hřbitov!"