Kamarád má nevidomého spolužáka. Je to výborný člověk, sportovec (stříbrná medaile ze Sydney), nyní je již absolventem ČVUT, společenský typ. Rozhodně se necítí být odstrčený, naplno se do všeho zapojuje, pořídil si i televizi. Okolí například šokoval zvoláním přes celou menzu: "Karle, už máš pro mne ty fotky?" Celá menza několik minut umírala smíchy.

Mně osobně bylo vždy trapné, když jsem mimoděk používal v přenesených významech slovo "vidět", například: "Jak se máš, dlouho jsme se neviděli." Nikdy bych nevěřil, jak často se tohle slovo používá. Jemu to ale očividně nevadilo (vidíte, zase jedno takové slovo). S tímto výjimečným člověkem jsem se setkal několikrát a historek by mohla být celá řada (například -vyhlídkový let nad Prahou s letadlem plným slepců apod. - třeba to jednou sepíšu). Vzpomínám si na jednu: Šli jsme v konfiguraci dva vidomí mírně přiopilí a uprostřed střízlivý (protože sportovec) a ten byl nevidomý. Kráčíme po zledovatělé cestě v naprosté tmě z Pece pod Sněžkou k chatě Severka (tam, co se točil seriál My z konce světa). Formálně byla situace jasná: my jsme mu pomáhali a vedli ho na chatu. Ve skutečnosti byl ve výhodě on (naprostá tma byla handicapem pro nás). My jsme padali a on nás oba podpíral...