Sešly jsme se všechny na určeném místě. Houf bývalých sestřiček spěchal ve večerním chladu a šeru vstříc milé chomutovské vinárničce. Koukám, číšník již stojí na chodníku, aby nás přivítal. Taková ochota a pozornost a holky nic. Tak jsem já, jediná slušná, spustila: "Dobrý večer, to je od vás milé, že nás v té zimě vítáte už na chodníku!" Holky vyprskly, on to sice číšník byl, ale plechový, v životní velikosti.

Po přivítání a nekonečném povídání došlo i na výběr dobrot z jídelního lístku. Zdenička vedle mne vytipovala zajímavou specialitku a prohlásila, že to neumí ani vyslovit, natož objednat. Já jsem prohlásila, že si tu specialitu objednám beze slov, stačí jen ukázat. Písmena nerozeznám, ale všimla jsem si, že ta zajímavá specialita je na třetím řádku. Číšník si přišel pro objednávku, popadla jsem desky, nalistovala stránku a prstem ukázala na třetí řádek. "Vy to opravdu chcete?" zeptal se překvapeně. Jeho otázka mě pobouřila. "No samozřejmě, objednávám si jako ostatní. Snad si nemyslíte, že na to nemám?" "Paní, promiňte, já jenom, jestli jste si nespletla stránku. Ukazujete na hrachovou kaši s buřtem." Holky řvaly smíchy a celý večer se kolem mne opakovala moje slova: "Stačí ukázat!"