Věruška, čiperná důchodkyně, vyběhla před dům. Vyčistila si brýle, aby lépe viděla na ten krásný svět. S úsměvem se zahleděla do sluníčkem prozářené oblohy a blaženě povzdechla: "To je krásné ráno!" Najednou její pohled sklouzl na chodník, a bylo po náladě. Nějaký hafan tam udělal kopec jako od většího telete. "A nebudu to uklízet!" řekla si Věrka rozladěně, práskla dveřmi a plula ke svému bytu, který měla v rodinném domě až u půdy.

Ten den jí pošťačka přinesla důchod, a jak už to bývá, v záplavě roznášek přehlédla to psí nadělení a roznesla ho po schodech, až k půdě. A tak měla Věrka celé dopoledně o zábavu postaráno. Inu, pak už jí nestačila jen lopatka.