Dáša jela s přítelem do Olomouce. Vešla za ním do kupé, a když se posadil, chtěla si rozverně sednout vedle něho a nahlas si k tomu broukla: "Hop" - a vtom seděla cizímu chlapovi na klíně.

Její sestra Lenka zase cestovala s manželem. Nastoupili do otevřeného vozu a společně s nimi veliký chumel dalších cestujících. Šla tedy opatrně za svým mužem a přisedla si k němu. Jeli již pěknou chvíli a stále mlčeli, až jí to začalo být hloupé. Strčila do manžela loktem a vyzývavě se zeptala: "Pane, to tu budeme takhle mlčet celou cestu?" Napadený cizí pán, který seděl vedle ní, se té otázce podivil, ale Lenčin manžel, stojící nad nimi, z toho měl velikou jundu.

;Jindy Dášenka cestovala autobusem. V Hranicích přesedala. Chvíli stála klidně na nástupišti a čekala na svůj autobus. Potom bravurně pohodila bílou holí v ruce a spustila ji na zem. Ale neozvalo se to známé klepnutí hole o zem a v ruce jí také nezůstala. Zmizela, jako by se někam vznesla. Dáša nevěděla, co si o tom má myslet. Že by se hůl zachytila ve větvích, nebo ji popadl někdo právě v tu chvíli, kdy ji pustila z ruky, a teď si z ní dělá "šoufky"?

Vedle sebe uslyšela přešlápnutí mužských bot. Obrátila se na jejich majitele s výčitkou, že to jsou trochu hloupé žerty. Starý pán se ohradil: "Jaké žerty, slečno?" Když si to vysvětlili, začali společně dumat nad tou záhadou. Najednou pán zvolal, jako kdyby objevil nový světadíl: "No jo, slečno, vy stojíte nad kanálem a ta hůl vám tam asi proběhla mříží!"

Pak ho ale napadlo, že se ta dívka bez své hole asi těžko dostane domů. Rozběhl se na nedaleké staveniště a donesl jí odtud násadu od krumpáče. Ale to již Dášu volal řidič autobusu, takže sotva jen stačila tomu hodnému pánovi poděkovat za to sice nebezpečné, ale přesto záchranné nářadí.