Měla jsem sotva měsíční dcerku a nutně jsem potřebovala zajet do centra Liberce. Někdo mi ochotně pomohl do autobusu, nastupovalo se zadními dveřmi. Urovnala jsem kočárek až k oknu a plnou parou svých šedesáti kilogramů si sedla. Bohužel, ne na prázdné sedadlo. Seděla jsem na klíně krásnému mladému muži. Sice jsem si okamžitě přesedla, ale můj trapas viděly dvě slečny, které stály opodál. Samozřejmě se začaly smát na celý autobus a hned o tom každý věděl. Bylo mi tehdy devatenáct, čerstvá nezkušená maminka s brýlemi jako dna od pivní lahve. Myslela jsem, že se hanbou propadnu, ale žiji a prožívám své další a další trapasy.