Ve výpočetním středisku, kde můj nevidomý manžel léta pracoval, jsem se seznámila se starší paní, která si tam přivydělávala k důchodu. Byla vdova, obě dospělé děti bydlely sice nedaleko, ale měly už své rodiny a své starosti, a tak paní chodila do práce ani ne tak kvůli těm pár korunám výdělku, jako spíš proto, aby byla mezi lidmi a necítila se tak sama.

;Už ani nevím, jak to začalo, ale občas se u nás objevila. Přišila mi utržené podsazení u sukně, chytila utíkající očko na punčoše, poradila s pletením. Peníze za ty práce nikdy nepřijala, ale viděla jsem, že je ráda, když si může popovídat a třeba si i "vylít srdce".

Časem začalo výpočetní středisko snižovat stavy a všichni důchodci dostali výpověď. Naše známá mi připadala stále osamělejší. A protože mi hodně pomáhala, chtěla jsem pomoci i já jí. Postupně jsem ji seznamovala i s dalšími přáteli, a pokud se jí to hodilo, chodili jsme společně na výlety, do divadla a tak různě. Vždycky byla ochotná komukoliv pomoci a já s uspokojením pozorovala, jak je jí mezi lidmi dobře a jak ráda je užitečná. Vůbec mi nepřipadalo divné, že ona je vidící, zatímco v naší partě jsou lidé postižení. Říkala jsem si, jak je to pěkné, když se sejdou lidé, kteří si bez velkých řečí vzájemně mají co nabídnout.

Jednou přišel manžel z práce s novinou. Dozvěděl se, že tu naši známou porazilo auto. Zlomeného nic nemá, ale je moc potlučená a nemůže se skoro hýbat. Okamžitě jsem zvedla telefon a vytočila její číslo. Když jsem dopodrobna vyslechla příběh o neurvalém řidiči, zeptala jsem se, jestli jí můžeme nějak pomoci. Právě se chystáme na nákup, tak co máme přinést? "Nic," ujišťovala mne paní. "Zatím mám co jíst a zítra přijede dcera, nakoupí mi." "Vaše dcera přece jede na školení," připomněla jsem jí.

"Než pojede, ještě se tu staví, už jsem s ní mluvila."

"Ale kdyby to snad přece jen nestihla, klidně zavolejte, rádi vám pro nákup doběhneme."

"Děkuju, kdyby bylo třeba, určitě se ozvu."

Bylo to asi za půl roku. Seděli jsme ve větší společnosti a hovor se točil chvíli tam a chvíli zase jinam. Protože většina účastníků měla už dospělé potomky, došlo i na téma zhýčkaných dětí, kterým rodiče dají první poslední a pak se vděku nedočkají.

"A co myslíte u nás?" vmísila se do debaty ta naše známá. "Jak mě tenkrát srazilo to auto, celej víkend jsem ležela doma jak ten Lazar, k jídlu jsem měla jenom čaj a sušenky, co mám pro návštěvy a nikdo…"

"Tenkrát na podzim?" zarazila jsem ji. "Ale vždyť jsem vám volala a vy jste mi řekla, že nic nepotřebujete." "To je pravda," obrátila se ta paní k přítomným. "Nabízela se mi, že mi nakoupí, to jo, a já si toho taky vážím. Jenže," vrátila se zase ke mně a pohladila mě po rameni, jako hladíme nerozumné dítě: "Vždyť bych se musela stydět, kdybych si od VÁS nechala posluhovat."

"A tak, než si nechat nakoupit od slepejch, to jste radši měla hlad," konstatovala jsem trpce.

Smutno je mi z toho dodnes.