Bylo už hodně šero, když jsem šla z nádraží domů. Žádný autobus zrovna nejel, a tak jsem se spoléhala na svou bílou hůl. Najednou se vedle mne ozvalo: "Pozor!" Automaticky jsem zůstala stát a otáčela se po tom hlase. "Paní, o kus dál je veliká louže. Já ji vidím z daleka, ale vy ne, tak vás raději upozorňuji," ozval se mužský hlas.

Poděkovala jsem, ale zároveň ho nadšeně poučovala, že slůvko "Pozor!" se nám neříká tak daleko od překážky a vůbec, že se nám raději nemá říkat. Šli jsme stejným směrem, tak jsem toho dobráka do omrzení poučovala a zapomněla dávat pozor na cestu.

Tak se mi stalo, že jsem se málem rozplácla na chodníku o stojan hlásající, co všechno dokáže zručná kadeřnice s našimi vlasy. Přistála jsem docela šťastně, ale s tím poučováním druhých to příště nebudu přehánět.