Motal jsem se jednou jako vesničan v Praze, někde v ulicích mezi Vltavou a Nuselským údolím. Uviděl jsem tam pána v tmavých brýlích, jak zápasí s vodicím psem. Že je to pes vodicí, jsem poznal i z dálky podle postroje a barvy obojku. Snažili se spolu přejít silnici, ale na přechodu stála zaparkovaná auta. Přistoupil jsem tedy k tomu pánovi, pozdravil ho a nabídl mu svoji pomoc. Pán poděkoval, ale odmítl. Šel jsem dál svou cestou, ale ten pes, podle mého názoru, stále svého pána neposlouchal. Nedalo mi to a vrátil jsem se a pomoc nabídl znovu. Pán se pousmál, poděkoval a vysvětlil mi, že on je cvičitel toho psa a že moji pomoc nepotřebuje, neboť vidí. Odešel jsem tedy a při dalším ohlédnutí jsem spatřil, že napotřetí pán již "svého" psa konečně zkrotil.