Můj muž a já jdeme tichou krajinou, potůček i vítr ve stromech se předhánějí v šumotu. Jsme dva - a nepřemýšlejme o tom, jestli je to sporné. Nechme na chvíli stranou pro a proti, která před nás kdysi stavěli ti, kteří nám buď nepřáli, anebo naopak, moc přáli štěstí do života.

Když někdy ráno náhodou dřív vstanu, říká můj muž, ať nechám otevřeno, že chce slyšet zvuky z kuchyně. Za nejbezstarostnější zvuky považuji neposedné sykotání a pobublávání tlakového hrnce. Muž mě zas jindy obveseluje cvičením na zobcovou flétnu. To je ta neopakovatelná pohoda domova. Zase jiná, než bývala u našich v početné rodině.

Nejspíš se nám v životě nesplní všechna přání, která mladí manželé mívají, ale už si těžko představím samotu. I uprostřed mnoha lidí jsem se někdy cítívala osamělá.

Měli jsme nevidomou učitelku, zůstala sama, ale přesto se uměla rozdávat. Dávala nám tolik mateřského citu, že bylo pro všechny. Těžko najdu v životě starší přítelkyni jí podobnou, nemá cenu hledat neopakovatelné, člověk se jen zraní.

Jsme s mužem dva, ne vždy bez problémů, ale se vzájemným vztahem. I v něm je kousek světla, jen pro ně neztratit cit.