Byli jsem v Litomyšli na dovolené, jsou tam krásné malé chatičky s verandami. Na naší verandě jsme hráli se známými karty. Uprostřed hráčského zaujetí mě volala dcerka, ať se jdu rychle na něco podívat. Musela jsem jít s ní, ale aby mi nic neuteklo, utíkala jsem zpátky na verandu v předklonu. Vběhla jsem na naši verandičku a zařvala: "Proč jste tu zhasli?" Najednou bylo veliké ticho a po chvíli mi řekl úplně cizí ženský hlas, že jsem si asi spletla chatu. Na vedlejší verandě se ozval hurónský smích, ale mně moc do smíchu nebylo. Své rodině jsem patřičně vyhubovala, že na mne nezavolali, když viděli, že letím jinam. Prý ale všechno proběhlo v takové rychlosti, že ani neměli čas mě správně nasměrovat.