Bývala to po dva roky má každodenní pouť zeleným koridorem Krkonoš ze západní části od Špindlerova Mlýna na východ k Peci pod Sněžkou. Mým pracovištěm byla lékárna v Horním Maršově a v místech, kde se silnice zvedá z údolí k Hoffmannovým boudám, potkal jednou náš autobus procesíčko lidí s bílou holí. "Jsou tu na rekreaci a jdou si poslechnout zvonkohru v Dolním Dvoře," řekl řidič domácích věcí znalý a šetrně zpomalil jízdu. "Není jistota, jak se jim kdy chodí v tom jejich tmavomodrým světě." Zaryl se mi bolavou rýhou do mysli kontrast mezi zeleným a tmavomodrým světem. A přála jsem si poslechnout zvonkohru, která je cílem poutníků s bílou holí. Domácí lidi mi zvonkohru přiblížili výkladem: "Není to ze starodávna odkaz předků. To je mecenášskej dar obci. Zvonkohru dala zhotovit Anna Kišnerová v mistrovský zvonařský dílně v Brodku u Přerova a hradeckej arcibiskup ji vysvětil v roce 1995." Doložili, že není každý, kdo měl co dostat nazpátek, tak vřelý ke kraji, aby tu nechal po sobě památku, a dar to není ledasjaký, je to kaskáda zvonů a zvonků od nejmenšího po největší, hraje sedmnáct melodií podle ročního období. Litovali jsme, že slepí poutníci neuslyší koledy, i s tou nejvroucnější, jak zpívala matička synáčkovi, chtíc, aby spal. Není čas koledy, kvíčaly neohlásily zimu křikem na jeřábech a ještě kvete podél cesty hořec. Osazenstvo všednodenních autobusů vytváří pospolitost a řeči jdou od sedadla k sedadlu jako zvonkohra. Asi takovou cestou šla řeč, že by maršovská lékárnice ráda slyšela zvonkohru, jak k ní putovali slepí rekreanti, a tak mě navštívila paní Růženka Slavíková s pozvánkou: "Přijďte mezi nás pobejt do tmavomodrého světa." Řekla po krkonošsku "přijďte pobejt", ač ta její skupina nevidomých rekreantů byla z Teplic. "Vrátíte se do časů před televizí, kdy se lidé scházeli. Říkalo se těm večerům pobejtky." Dodala s úsměvem, že mi tam nebude teskno, protože jejich svět není pustý svět, lesy jim voní, ptáci zpívají, pejsek čeká na pohlazení, a jestli něco schází, tak pospolitost. Proto se scházejí. Na pobejtky k nim zve paní Růženka hosty ze zeleného světa, hajného s vyprávěním o zvěři v jeho revíru, lidé z ochránců přírody jindy vyprávějí, harmonikář přijde s písničkou, a když zrovna není host, vypravují si vespolek svoje zážitky. Smutné i humorné, tak jak to chodí ve světě i těm, kdo vidí. A tak jsem se octla jako host na besedě zcela odlišné, než na jaké bývá zván spisovatel. Nečekali, že budu povídat: vyprávěli oni mně. A já jsem si zapisovala do paměti motivy, jaké nejsou každodenní ve světě nás, kteří vidíme. Či napadlo nás kdy v tramvaji, že se i tam rodí přátelství? Snad ano. Ale ne přátelství, které má kořeny v úctě k člověku, který, ač nevybaven zrakem, dovede to, co předvedla své nové průvodkyni Marta: "Nebojte se, po Praze trefíme. Já vás povedu," řekla nevidomá té vidoucí. "Půjdeme kousek rovně a potom doprava, tam by měla být díra do metra. Kde vystoupit, řekne hlasatel. Podle lidí vyjdeme ke stanici tramvaje. Vystoupíme, až tramvaj prudce zatočí doleva. Podle lidí s bílými hůlkami poznáte, kde máme sraz." Paní Růženka doplnila, že Marta s nevidomým manželem vychovali pět dětí a kvůli nim že musí zvládnout nejen orientaci v prostoru, ale i to ostatní, co nabízí i čím může ohrozit svět její děti. K té orientaci v prostoru přidali historku, co ohromilo španělského hosta v Praze: ptal se řidič v noční Praze, jak najde hotel Barcelo. Přehlédl bílou hůl člověka, kterému položil otázku ve španělštině. Když oslovený odpověděl španělsky, že cestu ukáže, přijal španělský host svého průvodce do vozu. Nevidomý průvodce znal Prahu z časů, kdy viděl. Neznal novodobé označení ulic, znal jen architekturu a podle té hosta řídil. Vidíte tam vpravo barokní kostel? Si si, signore. Teď doprava za parčíkem s barokní sochou. Za gotickým kostelem doleva. Teprve když dorazili k hotelu Barcelo, poznal španělský host, že jeho průvodcem noční Prahou byl nevidomý znalec jazyka španělského. Jistě to byl jeho nejsilnější zážitek z Čech. A tak vyprávěli. O tom, jak nevidomý otec naučil synka hledat houby. Po hmatu synku, a taky po vůni. Hříbek voní, mech je měkký a vlhký, věci mají vlastnosti a těmi je pro nás svět blízký. I humorné zážitky stopaře: jede auto, nevidomému zastaví. Na prosbu, snad se nějak srovnáme, jsem drobný člověk a domluvíme se, nerudná odpověď řidiče: "To jsem zvědavej. Jsem funebráckej vůz a vezu tři nebožtíky." Pro poučení přidali historku: sešla se rodinka navštívit slepého dědečka. Pětiletý hošík je neposeda, tu chce to, tu ono, i hrací skříňku, kterou má děda pro potěšení z muziky, a děda dělá navigátora, kde kterou tu zajímavost najde. Klučík hledá, snáší věci podle návodu a nakonec špitne dědovi: "Dědo, ty šidíš. Říkáš, že nevidíš, a zatím víš, kde co máš hledat." Dědeček na to: "Komu neslouží oči a brýle už nepomůžou, musí mít místo brýlí pořádek. Věci mají svoje místo. Almárka je od mého křesla šest kroků doleva, v almárce druhé šuplátko od vrchní desky a tam má kouzelná skříňka s muzikou svoje místo." Hošík si to ověřil kroky, kroky odpočítal na prstovém počítadle a řekl: "Kdyby měli lidé, i když mají oči a brýle, ve věcech pořádek, nebylo by tolik hledání a nebyl by na světě nepořádek." Chtěla jsem si zážitky po novinářsku zapisovat. Paní Růženka pokynula: "Schovejte notýsek. Teď si jen povídáme v pohodě. Co potřebujete, pošle paní Jiřinka ze Zlína." Z pobejtky v tmavomodrém světě jsem si odnesla jako suvenýr kuchyňské prkénko na krájení cibule. Z jejich dílny, zdobené vyrytou hvězdičkou. A to potřebné mi poslala paní Jiřinka Medveďová ze Zlína. Bylo to sedm sešitů vyprávění, kde nevidomí zachytili své zážitky se světem vidoucích. A jedno CD, v němž herci vinohradského divadla převyprávěli příhody z tmavomodrého světa pro zelený svět, abychom navázali mezi oběma světy nitečky porozumění. Zařadila jsem paní Růženku z Teplic a paní Jiřinku ze Zlína a paní Gabrielu Vránovou a její herecké kolegy mezi přadleny vlákna vzájemného porozumění. Je to vlákénko neméně potřebné než v antických bájích krétskému hrdinovi Theseovi Ariadnina nit za bloudění v labyrintu. Přemýšlela jsem, mohu-li i já, host v tmavomodrém světě, ze svých zážitků něco přidat. Do lékárny, kam už dnes chodím jen jako pacient, přišla a zařadila se do fronty čekajících mladá maminka s chlapečkem. Chlapeček se na něco zadíval a přitulil se k matčině ruce: "Maminko, kouše?" V rohu lékárny stál velký bubácký černý pes s otevřenou hubou a vyplazoval čertí jazyk. "Nekouše. Je tak živý jako tvůj medvídek, víš? Otvírá pusu, aby nám pověděl, že tu prosí o penízek pro hodné cvičené chudé pejsky. Má napsáno na cedulce: Pro slepecké psy." "Když já neumím číst písmenka." Maminka vysvětlila: "Ty máš zdravá očička a vidíš pejska. Dědeček by si musel vzít brejle, aby přečetl písmenka na ceduli. Jiní dědečkové jsou na tom ještě hůř, jejich nemocné oči už nevidí ani s brýlemi. Zkus zavřít oči. Co vidíš? Tmu. Tmy se neboj, vždyť tě držím za ruku. Kdo nemá zdravé oči a nemá vedle sebe maminku, tomu pomáhá cvičený pes. Je vycvičený na to, aby dovedl slepého dědečka bezpečně domů. I přes ulici." Chlapeček si chvíli černého maxipsa prohlížel a pak se spřátelili. "Maminko, dáme mu do huby penízek pro hodné cvičené chudé pejsky?" "Podívám se do peněženky. Máme tam jen pětikorunu na zmrzlinu." "Já už nemám na zmrzlinu hlad." Směnili chuť na zmrzlinu za buřtík pro hodného cvičeného, ale chudého pejska. Myslím, že kdyby ten chlapeček maloval lékárnu, kam chodí s maminkou dědovi pro lék, namaloval by pejska, který nekouše, ale prosí o penízek. Vyplazeným jazykem povídá to, co je v písmenkách psáno na ceduli: PRO SLEPECKÉ PSY. A pak ten chlapeček udělal zázrak, jaký je vlastní světu dětí, zvířátek a blahoslavených v Kristu: pohladil psa, který je živý tak jako plyšový medvídek, a proměnil almužnu v dárek přátelství. V milodárek. Vždyť pohlazení, mosteček od člověka k člověku, branka ze samoty k pospolitosti, ať ve světě barevném či tmavomodrém, patří do kategorie dárků z přátelství a vedu je pod heslem milodárek. A pejskovi s cedulí na krku se přestalo v koutě místnosti stýskat.

Marie Kubátová