Jednoho slunného dne jsem se vydala do Brna. V opravně hudebních nástrojů na mne čekaly moje oblíbené klávesy. Autobus uháněl po silnici přes různé vesničky a po hodině zastavil na autobusovém nádraží - Zvonařka. Vystoupím a mířím si to na most, který spojuje Zvonařku s vlakovým nádražím. Ještě než jsem našla stoupání na most, vyjel proti mně kluk na skateboardu. Právě když moje slepecká hůlka ťukla před pravou nohu, skateboard přes ni přejel a udělal z ní tvar podobající se paragrafu. Kluk letěl několik metrů vzduchem a kupodivu přistál tak dobře, že ani nespadl. "A co teď?" řekla jsem si v duchu ustrašeně. Na štěstí to viděl hodný pán, který se snažil hůlku alespoň trochu narovnat. Podařilo se a já jsem kráčela s tou trošku pokřivenou průvodkyní dál. Opakuji si naučené: "Třikrát zatočím a octnu se na mostě." Proti mně šla paní a táhla za sebou veliký kufr na kolečkách. Vyhýbala se asi protijdoucím a s velikou ránou mne shodila na zem. Teď už to hůlka nevydržela, kolečka kufru přejela přes ni. Praskla guma a pět článků skládací hole se rozsypalo kolem mne. Vzpamatovala jsem se z úleku, červené kapky tekly po mé dlani a ani kolena se bez nich neobešla. Nezbývalo než vytáhnout druhou hůlku, kterou pro jistou nosím vždycky s sebou. S bolestí a naštvaná na bezohlednost lidí pokračuji v cestě. Našla jsem zastávku tramvaje číslo 9, která jezdí až k opravně. Nějaká tramvaj přijela a laskavá paní se mě ptá: "Jakou tramvají chcete jet?" Odpovím, že devítkou, a ona mě vyzvala: "Tak si rychle nastupte, ať vám neujede!" Sedla jsem si a těšila se, že už za chvíli budu na místě. Ale jak se říká: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!" Po pětiminutové jízdě tramvaj zastavila na křižovatce. Stojí a stojí a minuty ubíhají. Pět, deset, čtvrthodina a cestující jsou již nervózní. Najednou vyjde z kabinky řidič a povídá: "Všichni si vystupte, dál se dlouho nepojede, vysoké nákladní auto poničilo dráty." Uprostřed dvouproudové silnice řidič zastavuje auta, aby cestující mohli mezi nimi bezpečně přejít na chodník. Zmocnil se mě zmatek a začala jsem volat o pomoc: "Kdo mi pomůže, já odtud netrefím, kam potřebuji!" A teď to bude znít jako pohádka - zlý začátek, ale dobrý konec. Slyšela mě paní a zeptala se, kam potřebuji. Pověděla jsem ji přesně místo a ona se nabídla, že mě tam dovede. Šly jsme necelé dva kilometry a moje putování skončilo u správné budovy. Poděkovala jsem své laskavé průvodkyni, vrátný si mě převzal a odvedl na místo smluvené schůzky. Opravář mého hudebního nástroje mi uvařil kávu a ošetřil rány. Vysvětlil mi všechno potřebné a pak nastala chvíle příjemného popovídání. Měl zájem o moje příhody a já jsem mu popsala všechny útrapy svého cestování. K mému překvapení se nabídl, že mě zpět na Zvonařku raději odveze svým autem. I když jsem se zdráhala, stál si za svými slovy. Byla jsem vděčná jemu i jeho mazdě, která rychle ujížděla k cíli. Pohodlně usazená v autobuse jsem přemýšlela o zážitcích dnešního dne a s příjemným pocitem jsem vzpomínala na všechny, kdo mi dnes pomohli z nesnází.

Irena Kratochvílová