Šel jsem s Enií na procházku do lesa. Chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem vzal její oblíbenou mičudku, abychom s ní mohli aportovat. Došel jsem na mýtinku a začal s házením. Zlobil jsem se: "Ach ty lenochu, nějak ti to dnes dlouho trvá!" Ve hře jsme ale pokračovali, jen ať si zaběhá. Po chvíli jsem si řekl: "Už bychom mohli jít domů. Kolik je asi hodin?" Podívám se a ono je už půl šesté. Teď mi to došlo... Vždyť už musí být úplná tma a já ji nutím hledat mičudu... Chudák Enča, a to se ještě hněvám, že je líná. Ach ta slepota.

Josef Drábek