Často přemýšlím, co mohu udělat pro zrovnoprávnění nevidomých se zdravými. Je to dost obtížné. Bylo by možné zkusit to prostřednictvím dětí? Směs dětských hlasů mě upozorňuje, že jde školka na procházku. Hlas učitelky vyzývá děti k opatrnosti. "Mohla byste je, prosím, na chvilku zastavit? Rád bych jim něco pověděl o bílé holi." "Děti, zastavte se u toho pána s holí." Štěbetání ustává. "Už můžu mluvit? Děti, jakou barvu má moje hůl? Ano, všichni jste to poznali. A k čemu asi ta bílá hůlka slouží?" Přemýšlivé ticho. "Tu mám, děti, proto, že jsou moje oči nemocné a nevidí. Hůlkou si kontroluji, jestli nemáte na chodníku tříkolku. Ťukám s ní proto, abyste si mě všimly a nevrazili jsme do sebe." Děkuji učitelkám, ty jsou překvapené mým odhadem, že tu kolem stojí asi patnáct dětí, dozvídám se, že jich tiše a pozorně naslouchá dvaačtyřicet. "Až budete větší, možná budete někdy převádět nevidomého přes silnici. Stačí, když mu nabídnete svůj loket." "Ten pán nemá oči, uhni mu, Markétko!" "Ale má, babičko, ale jsou nemocné a nevidí. Tou hůlkou ťuká, že máme dát na stranu tříkolku." Čekám na přechodu. "Pane, my vás převedeme, ano?" A drobný, nabízející se lokýtek mě dloubne do boku. "Vy víte, že jsem nevidomý a jak mne máte převést?" "Ano, už jsme velké, chodíme do druhé třídy. Když jsme byli ještě malí, říkal jste nám to na vycházce se školkou." Jistě to není ryzí úsilí o rovnoprávnost. Není to však úplná nečinnost. Trochu to hřeje u srdce.

Viktor Sedlář