Jdu chomutovskou ulicí a tu do mne někdo zezadu prudce vrazí. Ozval se sebevědomý jinošský hlas: "Co se tu pleteš, babo!" Bylo mu asi sedmnáct a vedle něho šla stejně stará slečna. Protože nás teď proud chodců unášel pohromadě, podotkla jsem s omluvným úsměvem: "Promiňte, já málo vidím před sebe, natož za sebe. To víte, bába, ale vy si nedovedete představit, jak ta léta rychle utíkají, jak život rychle běží. Pár desítek let přeběhne jako nic a slečny ve vašem věku na vás budou pokřikovat - Proč nesedíš doma, dědku!" "Ta ti to dala," komentovala slečna. Kluk jen utrousil: "No jó…" Pak se podíval na bílou hůl a zeptal se: "Nepotřebujete někam dovést?" Trefila bych k trolejbusu sama, ale v takové situaci odmítnout nešlo. "To budete hodný, jdu na trolejbus číslo 20 a na čísla nevidím." Trolejbus přijel a moji mladí průvodci mi pomohli nastoupit a kluk zamumlal: "Promiňte, jsem blbej!" "To rozhodně ne! A přeji vám oběma dlouhé mládí!" Ten den jsem měla pocit, že mě trolejbus odváží nejen domů, ale i do lepší společnosti a budoucnosti.

Pavla Sykáčková