Tato příhoda se odehrála v rekreačním středisku pro zrakově postižené v České Vsi u Města Albrechtic. Rekreační středisko sestává z chalupy, zahrady, louky a několika chatek, které jsou od hlavní budovy (chalupy) vzdálené asi 100 m. Leží v překrásném prostředí jesenické přírody, v osadě s několika chatami. Chataři, převážně Ostraváci, sem jezdí většinou pouze na víkend. Jinak je osada vylidněna a je zde klid, který si zrakově postižení rekreanti nemohou vynachválit, proto sem tak rádi jezdí. Jedinou velkou nevýhodou je stálý nedostatek vody a pak - suché záchodky, aneb latríny, aneb kadibudky. A kolem těch se točí děj tohoto příběhu, lépe řečeno, ony zavinily situaci, která vznikla. Ty latríny jsou v budově, jedna kadibudka je i poblíž chatek, aby rekreanti nemuseli chodit daleko. Rekreační turnusy probíhají v červenci a srpnu, v jednom z těchto turnusů se rekreoval i náš hrdina - Jirka. Bydlel s partou veselých a odvážných hochů v jedné z chatek. Všichni byli nevidomí, a protože prostředí již trochu znali, pohybovali se bez pomoci bílé hole. V osudný den brzy ráno se vypravil Jirka v trenýrkách a v tričku ke kadibudce. Ostatní rekreanti ještě spali a vůkol bylo ticho. Jiří nerad chodil s bílou holí, proto předpažil a jako náměsíčník pochodoval k místu, kde chtěl vykonat tělesnou potřebu. Směr, který si udal, však nebyl správný. Latrínu minul, a když to zjistil, otočil se a šel zpátky. Ne však směrem, odkud vyšel, uhnul stranou a po chvíli začal bloudit. Říkal si, že se nic neděje, že onu budku nějak najde, ale čím víc se snažil, tím víc se vzdaloval od střediska. Křičet nechtěl, a tak šel dál a dál. Široko daleko opravdu není nic, jen les, pole a louky, nikde nepotkáte ani živáčka. Tak náš nedobrovolný turista chodil a chodil a nepotkal nikoho, kdo by mu pomohl a odvedl ho zpátky do České Vsi. Byl zoufalý a bezmocný a bylo mu do pláče. Byl na sebe také pořádně vzteklý. Ač se to zdá neuvěřitelné, nachýlil se již večer a on stále ještě bloudil, až… Až uslyšel zvuk motoru a zaradoval se. Policajti v hlídkovém voze spatřili na kopci u silnice podezřelé individuum, které v tričku a trenýrkách, s rukama předpaženýma jako náměsíčník pochoduje po stráni. Hned si vydedukovali, o co jde, nedaleko byla totiž protialkoholní, psychiatrická léčebna. Naložili Jirku do auta a chlácholili ho, ale on byl šťasten a dojat, že po té celodenní anabázi zase slyší lidské hlasy. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl být odvezen jinam než do České Vsi, k přátelům. Když ho však policajti předávali v ústavu pro alkoholiky s komentářem: "Tak tady máte svého chovance a tuláka," počal něco tušit. Když se ptal po správci rekreačního střediska a neslyšel známý a blízký hlas, začal se bránit. Vše se nakonec vysvětlilo a byl odvezen tam, kam patřil. Pan správce ho vítal radostně, jako ztraceného syna. Inu, ona ta bílá hůl přece neníjen zbytečnou pomůckou, určitě by byla Jirkovi v to osudné ráno pomohla.

Milan Linhart