Ležela jsem před lety několikrát v pražské střešovické nemocnici - po operaci šedého zákalu, s rozlitým sklivcem, s retinopatií a s podobnými očními neduhy a do legrace mi nikdy rozhodně nebylo. Setkala jsem se tam s pacientem, který na tom byl podobně. Byl vdovec a hledal nějakou partnerku. Asi jsem se mu líbila, neřekl mi to sice, ale byl vůči mně nápadně pozorný, tak jsem se dovtípila. My to máme do Prahy dost daleko, tak jsme se s manželem dohodli, aby za mnou zbytečně nejezdil, stačí, když mě tam odveze a zase pro mne přijede. Večer mi volával do sesterny, ale můj špitálový nápadník o tom nevěděl, domníval se tudíž, že nikoho nemám a jsem volná. Neměla jsem důvod mu to vyvracet a svěřovat se mu se svým soukromím. Zato on si mi při každé příležitost stěžoval na samotu a netajil se s úmyslem navázat vážnou známost. Zdůrazňoval, že nepije, nekouří, nehýří…, zkrátka měl všechna "P" - či vlastně "N". Jednou jsem byla strašně smutná, protože jsem při vyšetření v černé komoře téměř nic nepřečetla. Zalezla jsem si večer do kouta jídelny a potají tam plakala. Můj nápadník mě však usilovně hledal, až mě tam objevil. Začal mě utěšovat, abych nezoufala, že jsem v nejlepší péči a že zase bude všechno v pořádku. "V jakém pořádku," utrhla jsem se na svého utěšitele. "Vždyť po tom všem kudlání a šťourání vidím starou belu!" "No ale z toho si nic nedělejte," pokračoval v utěšování ještě horlivěji. A najednou tomu nasadil korunu. Impulsívním pohybem nadzvedl náplast ze svého operovaného oka a vyhrkl: "Podívejte se! Vždyť já, když se na vás takhle podívám, tak vidím také starou belu." Vtom si zakryl dlaní ústa, ale slova, která z nich vyletěla, již nezachytil. Začal se nešťastně omlouvat, že tou starou belou nemyslel mne. Nakonec jsem utěšovala já jeho, byl z toho trapasu nešťastný jako šafářův dvoreček.

Marta Toutová